Silnými poryvy větru se prodíral žlutý paprsek reflektoru vzducholodi. Působil až nemístným dojmem, obklopen temnou hmotou bouřkového mraku, trhanou nárazy vzduchových mas, jako když světlo majáku zlatí rozbouřené moře pod útesem, o který se tříští mořská pěna. Na zádi vzducholodi sebou pleskala vlajka Lufthansy, z oken gondoly se linula příjemná záře elektrických světel, lehce pohasínajících vždy, když vzducholodí otřásla turbulence. Uvnitř panovala poněkud stísněná nálada. Barometr na můstku už tři hodiny nestoupnul nad hodnotu 850; bouře zmítala lodí, až se ocelové vzpěry třásly. V navigační místnosti na přídi bylo napětí ve vzduchu přímo hmatatelné. Několik důstojníků sedělo u stolu s mapami, hlavy v rukou, další netrpělivě přecházeli sem a tam. Jiní kontrolovali přístroje, jiní hleděli z temných oken.
Poloha se za daných podmínek nedala určit ani přibližně. Lopatky motorů sice stále stejně tepaly vzduch a směrovka zůstávala ve stejném kursu, ale střelka kompasu bláznivě poletovala zmatená bouří. „Největší nebezpečí,“ ujal se konečně slova nejstarší navigátor, „představuje masiv Modrého pohoří. Pakliže by nás bouře zahnala až k němu, je s námi konec. Těžko říct, kterým směrem přesně letíme, ale pokud by bouře pokračovala tak intenzivně ještě dvě až tři hodiny,“ poklepal na budík ukazující rychlost větru, „můžeme se začít modlit, pánové.“
Mladší důstojník Stahlhart se odvrátil a znovu zahleděl ven. Nemá cenu se tím trápit, ujišťoval se, není nic, co by mohl dělat. Hlavně doufat. Mračno na chvíli prasklo v místě nad vzducholodí a pustilo dolů měsíční svit, který najednou rozjasnil výhled. Byl to jen krátký, kratičký okamžik, ale Stahlhartovi se vrátila kuráž. Když se bouře roztrhla jednou, roztrhne se s trochou štěstí i podruhé a potřetí. Měsíční světlo v něm ale probudilo i sérii melancholických myšlenek. Zdali na ten měsíc, který před chvilkou viděl, hledí i jeho milá?
Jeho milá seděla na polstrovaném křesle po tmě. Svíčka ji rušila, a tak ji sfoukla již před dobrou půl hodinou. Její zrak neklidně běhal po ostře vykreslených rysech místnosti, vystupujících v záblescích světel vzdálené bouře. Sužovaly ji myšlenky na Ottu Stahlharta, týkající se nejen jeho bezpečí. Byl pryč čtyři měsíce. Za celou tu dobu nepřišel ani jeden dopis. Věděla, že ze vzducholodi se píše špatně, ale i vzducholoď přistává ve městech s poštovními úřady… Kolik žen musel za celou cestu potkat? Nechtěla na to ani pomyslet. Ale přec, co když se už zítra objeví na prahu s květinou a balíčkem dopisů neodeslaných, které ale poctivě napsal? Vzala do ruky jejich společnou fotografii, kterou pořídil před odletem její otec. Ach, její otec…
Její otec se vzbudil prudkým záchvatem kašle. Plicní nemoc, tak typická v jeho profesi, ho připoutala na lůžko před celými čtrnácti dny, ty se ale zdály jako věčnost. Pálilo ho patro a celý krk, potřeboval by ho svlažit sklenicí něčeho k pití. Natáhnul se k nočnímu stolku, kýžená sklenice na něm však chyběla. Mohl by zavolat dceru… Raději ne. Jistě spí a nechtěl ji za žádnou cenu rušit. Položil se opět do podušek. Ach, jeho dcera. Kdo ví, jak to s ní bude. On, říkal si, už dlouho na světě nevydrží a co pak, bez jeho renty? Ale přece, třeba… Třeba se opravdu vdá za toho důstojníka Lufthansy, to by bylo pěkné… Rozhodl se, že až a pokud se důstojník vrátí, hned jim dá své požehnání.
Důstojník Stahlhart si pohrával s mechanismem cibulových hodinek. Přetáhl hodinovou ručičku o hodinu dopředu a zpět, pak o dvě hodiny… Kdo ví, co bude za tři, neřku-li čtyři, pět či šest? Pomyslel na svou milou, na jejího otce, na stoh dopisů na jeho lůžku v kajutě a vrátil čas tam, kde měl být. Teď je teď.