Ta dáma v bílém závoji, to ona zachrání mě v boji.
V boji mě se sebou samým, já pořád myslím na ni.
Ta, která jiskřila zlatě, když mě zastínilo šero.
Ta, která zastupovala tě, když se rozednělo.
~
Má naděje, naděje, naděje!
Kam se poděje?
~
Shnila mou rukou, teď plavu v noci smutku.
Byla mou mukou, teď žiji bez zármutku.
Láska stala se Supernovou mým strašným přičiněním.
Láska mi zněla nudou, nebyla potěšením.
Láska rozkvetla rudou mým rázným zaviněním.
Zbyla jen pouhá touha v naději, že se Tvé ruce znova zachvějí.
~
Má láska, láska, láska!
Kam poděla se moje kráska?
~
Mou mysl posedla zoufalá agónie,
toho dne přinesl jsem Ti hortenzie.
Zůstal mi jen kousek trýznivé idey,
podobající se naději.
Ta dáma, jež náhražkou mi byla,
teď sevření své povolila.
Tu dámu já sám usmrtím.
Naděje umírá s posledním.